Věřitelé, braňte se. Reklama na špatný obchod a Šmejdi

Dnes jsem slyšel ve sdělovacích prostředcích, že tzv. Šmejdi okrádali seniory na Litoměřicku tím, že za nízké ceny od nich nakupovali zemědělskou půdu a tu pak následně s vysokými zisky prodávali dále. Ano obchod se zemědělskou půdou zřejmě dlouhodobě prochází růstovým trendem. Půda se stává silně poptávaným zbožím. Tato tržní situace vždy vyvolává nerovnováhu. Roste poptávka, slábne nabídka. Levně koupit a draze prodat by se dalo hodnotit jako standardní obchodní praktika. Je možná diskutabilní, jakou formou nakupuji a jak jsou smluvní strany informovány.

S nemovitostmi se neobchoduje každý den. A tak lidé, kteří v životě neudělali žádný obchod nebo prodávali nemovitost jednou za život, nemají žádné praktické zkušenosti. Dostupnost informací na trhu je stále omezená. Dnes asi každý ví, kam se obrátit, prodává-li ojetý automobil, informovanost o tomto zboží je velká a přesto i zde dochází někdy k dobrým a pro někoho špatným obchodům. U nemovitostí je to ještě mnohem komplikovanější.

Zprávu ve sdělovacích prostředcích jsem pochopil jako kritiku nemorálního postupu tzv. Šmejdů. Dalo by se s tím asi souhlasit. Pokud někdo cíleně zneužije slabosti té druhé strany, může docílit skutečně zajímavých a pro mnoho lidí nemorálních, zisků. Reakce na tuto problematiku budou mít jistě dvě meze. Tou jednou bude reakce typu, když je někdo hloupý, neinformuje se, nenajme si poradce, tak je to jeho chyba. Udělal prostě špatný obchod.  Druhou mezí bude reakce typu, je to naprosto nemorální záležitost a měla by se trestat. Jsem toho názoru, že většina reakcí bude přiměřenějších a někde v prostoru mezi těmito mezemi. Co není, trestné je dovolené.

Obchod s nemovitostmi v naší novodobé historii procházel a prochází různými vývojovými stádii. Bylo nutné provést řadu legislativních opatření, aby trh mohl vůbec volně fungovat a aby bylo možné některé nemovitosti i definovat. Tak na počátku devadesátých let vznikl např. zákon o katastru nemovitostí, byla zrušena většina cenových regulací, vznikl zákon, který definoval co je byt a nebytový prostor a řada dalších norem. Pro úvěrování nákupu nemovitostí byl také vytvořen legislativní prostor  hypotéčnímu úvěrování. S úvěrováním  nákupů nemovitostí však také souvisí jistá rizika. Řada věřitelů se dostává do situací, že dlužník neplní své závazky a bylo třeba tuto situaci nějak řešit.

Iniciativou věřitelů a zejména bank tak vznikl Zákon č. 26 / 2000 Sb. o veřejných dražbách. Tento zákon měl zajistit především ochranu věřitelů a zajistit snadnější řešení zpeněžení majetku dlužníka.

Dražba by měla objektivizovat prodejnost nemovitosti. Pokud je správně propagována a podmínky jsou optimálně nastaveny,  mělo by být dosaženo tzv. obvyklé ceny. Tedy ceny, za jakou lze nemovitost v daném čase a za obvyklých podmínek zpeněžit. Někde jsem se dočetl, že dražbou se prodávají nemovitosti za maximální možnou cenu. Pro věřitele by to tedy měl být i transparentní nástroj zpeněžení. O to více mne překvapila reklama jedné tuzemské euro dražební společnosti, která byla přílohou středečních Hospodářských novin. Hlavní reklamní slogan zní „Nemovitost za 1/2 ceny“- cesta k výhodnému nákupu nemovitosti. Nemohl jsem zapudit jistou dnešní paralelu, že se mi hned vybavila problematika morálnosti a nemorálnosti obchodů s půdou. Možná si to špatně vykládám, ale být klientem, který prostřednictvím této společnosti prodává, tak bych asi hodně, hodně zpozorněl. Zejména být věřitelem, který chce dosáhnout návratu maxima svých propůjčených a nevrácených prostředků. Nakonec i ten dlužník může přijít ještě více zkrátka. Prodá-li se totiž dobře, zbyde i na něj. Kdybych nebyl věřitelem a jen prostě chtěl prodat, tak tam jistě nepůjdu. Nabízejí sice nemovitosti za atraktivní ceny a bezpečný způsob investice, ale pro koho? Kupci se asi pohrnou.